Vždycky jsem chtěl stavět divadlo, říká architekt stadionu Slavie Martin Kotík

Když padne jméno Martin Kotík, první asociací bývá nový stadion Slavie v pražských Vršovicích. Ateliér tohoto architekta má ale na kontě celou řadu počinů, které už od devadesátých let dávají Praze novou, moderní tvář. Ať už je to budova IBC na Těšnově, Pojišťovna Generali v Bělehradské ulici na Praze 2, Česká spořitelna na Pankráci nebo středisko řízení letového provozu v Jenči. Martin Kotík navrhuje také bydlení a přiznává, že rád dělá domy spíše „šišaté“ než stoprocentně pravidelné. „Udělat hezkou architekturu, jejímž základem je obdélníkem nebo čtverec, je složitější v tom, že to musí mít perfektní detail. Tvarově komplikovanější budovu je zase těžší udělat tak, aby to nebylo samoúčelné,“ vysvětluje.  Tvarově netradiční dům Pod Bertramkou podle jeho návrhu začne zanedlouho na pražském Smíchově stavět společnost GARTAL.

Jak hodnotíte úroveň současné obytné architektury?

Velký vliv má to, kdo staví. Hodně lidí kupuje pozemky na kšeft, aby vydělali co nejvíce. Pak chtějí co nejvíce obytných metrů a je jim jedno, jak to bude vypadat. Takových projektů je dost velká část. Najít solidního, řekl bych až osvíceného investora je vždy radost. Vznikají i pěkné stavby, ale jsou to často rodinné nebo menší domy, za nimiž je bohatý investor, který má chuť něco udělat. Je tady už hodně takových lidí, ale ještě více je těch, kteří když koupí za sto, musí prodat za tisíc. Je to dáno tím, že těch 30 let po roce 1989 není tolik, aby tady střední třída vyrostla kulturně i finančně do polohy, že ne vše jsou jen peníze.

Vidíte v tom, jaké se staví rodinné či bytové domy, za těch 30 let nějaké zlepšení?

Úroveň architektonických návrhů určitě roste. Ale mohlo se to zlepšit více. To už někdy nezávisí na architektovy, ale na investorovi. Hodně se toho zlepšilo díky větší nabídce technologií a materiálů. Dříve jste vybíral ze dvou tří možností, dnes máte na výběr třeba z padesáti. Ale rozhodující je nakonec ta řemeslná práce. Mám pocit, že po devadesátém roce každý investor, stavební firma i zaměstnanec měli strach, jak to dopadne, nebyli si jistí. Chovali se slušně, jestli někdo měl být v práci osm hodin, byl tam osm hodin, když bylo něco namalováno, všichni se snažili to udělat tak, jak to je namalováno. Tohle se za těch 30 let trochu zhoršilo. Lidé nemají strach o práci, začalo převládat přesvědčení, že takhle to stačí. Zeď je trochu křivá, roh šišatější, a když všechno nehlídáte, dopadne to tak, že to přece stačí.

Nedávno jsem byl na jednom stavebním fóru, a tam zaznělo, že vzniku hezkých věcí někdy brání regulace, všechny ty normy a předpisy.

Tento alibismus je přesně to, co nemám rád. Člověk je za výsledek zodpovědný a nemůže říkat: já jsem chtěl něco postavit, ale protože tihle mi to nedovolili, nemůžu za to, jak to nakonec vypadá. Prostě je tu nějaký stav, jsou tady předpisy blbé i dobré a člověk se s tím musí vyrovnat. Může nadávat, ale to je všechno. Když podepíše návrh, je to jeho návrh. To je totéž, jako když řídíte. Máte nějaký stav na silnici, nějaké předpisy a když někoho nabouráte, také se nemůžete vymlouvat, že tam byla červená, když vy jste potřeboval jet.

Když sám chodíte po Praze, kolik nových domů se vám líbí? Jeden z pěti, deseti?

Nevýhoda je, že už chodím o holi, takže toho moc nenachodím. Bytové baráky, které staví velké společnosti, jsou většinou udělány spíše pro tu komerci, o níž jsem mluvil. Na rozsáhlém pozemku vybudují celé areály, ale moc zajímavého tam toho není. Existují stavby hezčí i horší, ale není to 50 na 50, pořád je těch komerčních prostor většina. Ale nechci to odsuzovat, je to jen konstatování, pořád je to postaveno dobře technicky, dobře se tam bydlí. Lepší je podle mě architektonická úroveň komerčních realit, jako jsou kancelářské budovy.

Pokud tedy vezmeme novou výstavbu celkově, co se vám na dnešní Praze líbí a co ne?

Obecně je dost domů i v centru zajímavých a lepších než průměr. Také třeba v Karlíně je hodně nových staveb, které jsou zajímavé. Co ční, je tančící dům. To je taková hezká socha, hezký prvek, ale ne úplně dobře slouží po funkční stránce. Přijde mi, že je více na focení než na používání.

Také je tu hodně panelových sídlišť a jejich „modernizace“ někdy dopadá dost divoce.

V devadesátém roce jsme si všichni mysleli: konečně, konečně se něco změní, všude bylo šedivo, samý beton. Pak nastal takový boom, že kus baráku je zelený, kus žlutý, vypadá to jako papoušek. To je někdy ještě horší, nelíbí se mi to. Ale co udělat s panelovými sídlišti nevím, to neumím. Je jednoduché říct: zbourejme to. Ale to je otázka peněz, stejně jako stavba tisíců nových bytů jako náhrady.

Na zmíněném stavebním fóru se jeden z developerů nechal slyšet, že vysoké ceny bytů umožňují hezčí architekturu. Máte také ten pocit? 

My jsme začátkem roku vysoutěžili návrh baráku pro jednoho investora, stavět se začalo v březnu. A najednou bum, po třech měsících začali zdražovat materiály o 20 a více procent. Do toho se teď přidaly ceny energií. Já žiji v přesvědčení, že ta spirála skončí, do půl roku se to zastaví nebo to začne mírně klesat, ale už se to nevrátí na předchozí úroveň. Dříve se bytové domy v průměru stavěli za 50 tisíc korun za metr se vším všudy, teď je to zhruba 60 tisíc. Vzrostly výrazně i prodejní ceny bytů. Za ty peníze je ale musí někdo koupit a lidé nemají příjmy o 20 procent vyšší. Nakonec bude, obávám se, ještě větší tlak, aby investor šetřil.

Co se vám osobně líbí za architekturu? Dá se nějak charakterizovat, k čemu tíhnete, když sám navrhujete?

Uvědomil jsem si, že většina baráků, které jsem dělal, je spíše šišatých, nebývá to klasický čtverec či obdélník. Teď zrovna dělám dům, který má tvar elipsy. Líbí se mi spíše věci, kterou nejsou stoprocentně pravidelné. Udělat hezkou architekturu, jejímž základem je obdélníkem nebo čtverec, je složitější v tom, že to musí mít perfektní detail. U jednoduššího tvaru musí být daleko více vymyšlený materiál, detail, proporce… Teď jsem se přiznal, že neumím udělat detail na jednoduché architektuře. Ale tvarově složitější budovu je zase složitější udělat tak, aby to nebylo samoúčelné. 

Máte na kontě celou řadu výrazných projektů. Jedním z těch tvarově zajímavých je bytový dům Pod Bertramkou, který má teď developerská společnost GARTAL začít stavět na pražském Smíchově. Jak ho hodnotíte mezi vším, co už máte za sebou?

Jsou projekty, které člověk dělá rád, a jsou projekty, které člověk dělá trochu méně rád. Vše to většinou stojí na spolupráci s investorem. Když je to škudlil, jsou chvíle, kdy můžete říct: pane trhněte si nohu, odcházím od toho. Anebo pokračovat. Jde ale i o to přesvědčit úřady a dokázat získat těch 40 stanovisek, která jsou potřeba k povolení stavby. Zatím můžu klidně říct, že se za baráky, které se podařilo postavit, nemusím stydět. Jsou takové, které se povedly lépe, jiné malinko hůře, ale já tu nejsem od toho, abych se vymlouval na investora. Bertramku z tohoto pohledu hodnotím jako od průměru výše.

Můžete přiblížit své uvažování o tomhle projektu, vysvětlit, proč vypadá tak, jak vypadá?

V tom místě je nesourodá zástavba, která nemá určující téma, není tam ani určující stavební čára a je to navíc v oblouku ulice v zalesněné údolní krajině. Jeden z prvních nápadů byl, že by to nemusel být jednoduchý objekt, ale trošku hmotově rozdělený objekt, protože i v okolní zástavbě ty domy nejsou moc velké a jednotné, jsou naopak fragmentované.

Druhá věc byla, že dům směřuje průčelím do ulice na sever, takže jsme museli byty orientovat na východ, západ, a jih. A s tímhle vědomím, když si člověk kreslí čárá, tak mu to najednou vyplyne. Jak, to se mě neptejte, nemám žádnou tajnou múzu. Výsledkem jsou dva tvary s vnitřkem, dvě hmoty do V, které jsou materiálově rozdílné a mohly by i ve výhledu z okolí dělat zajímavou siluetu. 

Z pohledu laika vypadá návrh zajímavě, výjimečně. V čem se vymyká z vašeho pohledu?

Člověk nedělá domy, aby se vymykaly. Domy mají dobře sloužit. Projekt se dělá rok dva roky, stejně dlouho trvá stavba, ale pak v tom někdo bydlí třeba 50 let. Chtěl jsem, aby dům Pod Bertramkou byl přívětivý, aby se v něm dobře bydlelo, aby do toho místa zapadnul a dobře působil. To jsme se pokusili splnit formou, materiálem, vnitřní dispozicí. Je to dům pro bydlení, ne poroto, abychom si ho fotili. Pokud se něco vymyká a je to ještě dobře funkčně uděláno, tak je to dobře, ale pokud je to uděláno jen, aby se to vymykalo, tak je to laciné.

Na jakou svou stavbu jste opravdu pyšný?

Je to jako s dětmi, můžete mít zlobivé dítě, hodné dítě, ale máte obě stejně rád. Něco se povede lépe, něco hůře, ale nemyslím si, že bych se měl za něco stydět. V devadesátých létech byli investoři schopni leccos zaplatit, z té doby se ty domy docela povedly. Konkrétně třeba Pojišťovna Generali v Bělehradské na Praze 2 z roku 1994 nebo budova IBC na Těšnově v Praze 8 z roku 1993. Z novější jsem rád za Českou spořitelnu na Pankráci nebo za stadion Slavie.

Máte nějaký sen, co byste ještě chtěl postavit?

Já jsem dělal jako jeden studijní projekt divadlo. Jenže to jsem byl študák, který nemá ponětí, co to znamená něco takového stavět. Nicméně pořád jsem si myslel, že se mi podaří za můj život postavit divadlo. S tím přáním spokojeně umřu, že kdybych mohl, tak já bych postavil tak krásné divadlo, že by se všichni divili.